THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pekne zostra to vezmú ANYWAY na svojej druhej dlhohrajúcej doske. Španielsky výkrik „Otče, sme stratení“ odštartuje mimoriadne silnú trojicu skladieb. „Lost“, „Sick“ s vynikajúcim refrénom a hlavne divoká dvojminútovka s doslova obrazotvorným názvom „The Man Who Stands In The Street With A Paperback Book In His Hand“ zaujmú nielen drsným, špinavým zvukom či použitím harmoniky, ale hlavne množstvom nespúta(teľ)nej energie, delovej gule zabalenej do ligotavého obalu skutočnej hitovosti, ale búrajúcej všetky prekážky. Aktuálny album štvorice z Mělníka je návratom ku koreňom štýlov, ktoré dnes prosperujú vo svojej „post-“ fáze. Tucet skladbieb (kedysi mali predsa všetky dosky dvanásť piesní!), LP-čková stopáž a hlavne zreteľne vyformovaná alternatíva k trendu čistoty produkcie, zvuku, výrazu, vedúceho k bezpohlavnej sterilite. Alebo inak: ak chcete predstavu o ANYWAY, nehľadajte ukážky z debutu vydaného na Day After, ale bežte na www.silver-rocket.org a rozdiel zbadáte okamžite. Kabriolet rútiaci sa nočnou slepou uličkou na obale „Dead End“ zrejme nemá zaradenú spiatočku, ale z rádia mu znie zašumený punk („everything is wrong,“ spieva sa v „The Future“), šmrncnutý klasickými hardrockovými postupmi („Extinction“), anglickou ležérnosťou („Bar Song“), jednoduchosťou zemitých riffov podporených masou efektov i rovnako nekomplikovanou „čistou“ gitarou...
Z už spomenutého labelu Day After vyletel zbožňovaný i zatracovaný fenomén SUNSHINE. Prejdite „Sanšajn“ strúhadlom, pekne do krvi, ale nechajte im afektovaný vokál – máte polovicu ANYWAY. Možno stačilo kedysi, v imaginárnom bode zlomu, otočiť kormidlo inam a obe kapely si mohli role vymeniť; ANYWAY majú rovnakú schopnosť napísať silnú pieseň, ktorú máte chuť revať spotený z prvého radu na koncerte, rovnako však dokážu otráviť – v „In The City“ je spev za mojou hranicou únosnosti.
„Dead End“ trpí na nevyrovnanosť a istý pretlak emócií – oddychovka „Cunny“ je vítaným odpočinkom, trčiacim z trochu beztvarej druhej polovice nahrávky. Ako sa to sem-tam doskám vydaným na Silver Rocket stáva, je ľahšie loviť perly z pultu zvukára než z nástrojov kapely. V „I Feel Bad“ sa z bežnej „vyřvávačky“ vďaka harmonike a zvláštne „znečistenému“ zvuku stáva zaujímavá vec.
Netuším, či ANYWAY odbočili do svojej slepej uličky, alebo naopak; na jednej strane som rád, že žijú kapely plávajúce proti prúdu – druhá vec je, že mi pod nánosom síce razantnej, ale predsalen menej výnimočnej zvukovej lavíny chýba trochu viac jasných (poznávacích) znamení. ANYWAY v žiadnom prípade nepodliezajú latky svetového štandardu, tradičné turné po kluboch západnej Európy tvrdenie len podčiarkuje. Nič však nezmení na fakte, že experimentálnu hravosť OTK, z útrob duše tryskajúcu intenzitu GNU či LYSSA alebo zdanlivo naivnú, ale predsa hrejivo autentickú pesničkovosť EMEMVOODOOPÖKÁ si cením viac.
ANYWAY v žiadnom prípade nepodliezajú latky svetového štandardu. Nič to však nemení na fakte, že experimentálnu hravosť OTK, z duše tryskajúcu intenzitu GNU či LYSSA alebo zdanlivo naivnú, ale predsa hrejivo autentickú pesničkovosť EMEMVOODOOPÖKÁ si cením viac.
7 / 10
Bohumil Krejza
- gitara, harmonika, spev, klávesy
Jiří Nedvídek
- spev
Robert Taschner
- bicie
Petr Sládek
- basgitara
+
Ondřej Ježek
- ďalšie nástroje
1. Lost
2. Sick
3. A Man Who Stands In The Streets With A Paperback Book In His Hand
4. Bar Song
5. Extinction
6. Love Affairs
7. The Future
8. Cunny
9. I Feel Bad
10. Dirty Shoes
11. Dead Hero
12. In The City
Burden (2009)
Dead End (2006)
Golf Club (2002)
Mama/Space Game 7'' (2000)
Split 7'' s L'Point (2000)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Silver Rocket / More Noise Less Music
Stopáž: 34:06
Produkce: Ondřej Ježek
Studio: jáMOR
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.